Sladký sen nebo hořká realita?

09.01.2019

Je to tady zase. Chtěli jste dostat přidáno, tak vám šéf přidal - práci. Jako bonus jste si vyslechli přednášku o tom, že máte zlepšit komunikaci s kolegy, jaké jsou vaše slabé stránky a co se za poslední týden moc nepovedlo. A korunu všemu nasadila informace, že odměny letos nebudou, jelikož firmě se propadly zisky. Protože jste spořádaný zaměstnanec, všechno odkýváte, pomyslíte si něco o neotesaných buranech a fungujete dál.

Pak se ale podobná situace opakuje podruhé. A potřetí. A protože i tomu nejspořádanějšímu zaměstnanci se pomalu plní pohár trpělivosti, tentokrát už nesedíte v koutě a nešoupete nohama, ale řeknete šéfovi hezky od plic, co si myslíte. Že je sobecký ignorant bez špetky sebereflexe. Že má kognitivní schopnosti na úrovni moučného červa. Že z vašeho oddělení udělal baštu novodobého nevolnictví. A jeho auto je nevkusná plečka.

Když už jste se do toho jednou pustili, nikdo nemůže uniknout vašemu běsnění. Uklízečka dostane kartáč za to, že už tři dny nevysypala odpadkový koš, ze kterého se teď line puch shnilých banánových slupek. Kolegyně se dozví, že když ji slyšíte mluvit, padají vám IQ body ušima. Všichni stojí v němém úžasu, valí oči a nechápou, kde se to ve vás najednou vzalo. Vy to ale neberete v potaz, protože cítíte opojnou úlevu, jak z vás proudí nahromaděná frustrace.

A náhle, zrovna ve chvíli, kdy s uspokojením vylamujete tlačítka z kolegovy klávesnice, hezky jedno po druhém, se probudíte. Ještě chvíli si užíváte euforický pocit z doznívajícího snu, ale pak vám postupně začne docházet, že nic z výše zmíněného reálně neproběhlo. Samozřejmě kromě toho, že jste včera dostali pořádnou nálož práce na příštích pár týdnů, o kterou jste ani trochu nestáli. A tak vstanete, abyste se oblékli v souladu s dress codem, a jdete do práce s vědomím, že kdybyste všem upřímně řekli, co si o nich myslíte, vyrazí s vámi dveře dřív, než řeknete "klávesnice".

Stává se vám občas něco podobného? Z psychologického hlediska jde o vcelku normální jev. Vzhledem k tomu, že s kolegy jsme v kontaktu denně, zažíváme různé situace, v nichž ne vždy můžeme reagovat tak, jak nás bezprostředně napadne. Vyžaduje se po nás, abychom se chovali profesionálně, mluvili slušně a upřednostňovali zájmy kolektivu před svými vlastními. Není tedy divu, že nám to naše podvědomí občas velkoryse vrátí ve formě snu, kde se v práci chováme jako neandrtálci, a ještě si to pořádně užijeme.

  • Jak to máte vy? Vytmavíte to občas ve snu šéfovi nebo kolegům?